Západní Gruzie: Imeretie, Rača a druhá tvář kvevri

Většina vinařských zájezdů do Gruzie míří na východ do Kachetie a tam končí. Tento jede opačným směrem. Imeretie, kraj kolem Kutaisi v západní Gruzii, zakopává svá kvevri v zahradě, a ne pod podlahou sklepa, říká jim čuri a vrací do nich jen část slupek, takže její jantarová vína jsou bledší a Cicka s Colikouri si drží kyselinu. Výš proti proudu Rioni dělá Rača Chvančkaru, polosladké červené z Alexandrouli a Mudžuretuli, kterému chladné horské podzimy zastavovaly kvašení dávno předtím, než kdokoli vlastnil chladicí zařízení. Tuhle trasu jsem postavil kolem těch dvou myšlenek, zahradního stolu naturálního vinaře a nerezu klasického domu, a kolem lehčí kuchyně západu, v níž mají hlavní slovo vlašské ořechy. Pokud chcete Saperavi a Sighnaghi, je pro vás kachetská trasa; tohle je druhá polovina příběhu.

Den 1: Kutaisi#

Den příjezdu. Wizz Air přistává v Kutaisi z Prahy a z Vídně asi po třech a půl hodinách a letiště je dvacet pět minut od centra; můj řidič čeká na každý let. Tři noci spíme v malém hotelu u Rioni, pod chrámem Bagrati na jeho kopci. V 18:00, pro ty, kdo už tu budou, procházka nahoru k Bagrati kvůli výhledu na řeku a střechy, potom v 19:30 večeře: imeruli chačapuri, to prosté kulaté se sýrem uvnitř, pchali ze špenátu a z řepy pojené vlašskými ořechy, pstruh a suchá Cicka-Colikouri z Terdžoly, abyste místní bílé znali dřív, než poznáte lidi, kteří ho dělají. Brzy spát. Západ běží pomaleji než Tbilisi a my si můžeme dovolit se mu přizpůsobit.

Den 2: Nachširghele a zahrada Ramaze Nikoladzeho#

Třicet minut na východ do Nachširghele, vesnice v okrese Terdžola ve 197 metrech. Ramaz Nikoladze obhospodařuje hektar a půl Cicky, Colikouri a Dzelšavi na vlhkém jílu, keře staré deset až padesát let, ekologicky, a od roku 2007 lahvuje na parcele svých prarodičů. Jeho kvevri jsou zakopaná pod stromem v zahradě a oběd je u stolu pod tímtéž stromem. Metoda je imeretská, dotažená ještě dál: mošt kvasí jen s 5 až 20 procenty vrácených slupek, semínek a třapin, čtyři až šest měsíců v hlíně, potom nerez, nic se nepřidává a žádná síra. Ochutnejte Cicku: zelené jablko, sůl, lehký stisk na konci. Potom Dzvelshavi, 70 procent Dzelšavi s Colikouri, bledé červené na pití chladné. Ramaz vede Slow Food v Gruzii; oběd se řídí touž logikou. Vracíme se přes Gelati, klášter, který v roce 1106 založil David Stavitel, dvacet minut nad Kutaisi. Večeře je dnes volná.

Den 3: Obča a sestry Abuladzeovy#

Nejdřív v 9:00 tržnice v Kutaisi, kvůli čurčchele, svěžímu imeretskému sýru a láhvi tkemali, potom čtyřicet minut na jih do kopců kolem Baghdati, do Obči ve 324 metrech. Baia Abuladze tu založila svou značku v roce 2015, krátce po dvacítce, na vinicích svých rodičů. Její sestra Gvanca, která studovala biodynamické vinařství na Mosele, dělá v témže sklepě červená vína pod vlastním jménem. Asi 2,8 hektaru, žádné pesticidy ani hnojiva a vesnická tradice čuri: bílá s částí slupek po imeretském způsobu, červená kvašená na slupkách v hlíně. Baiina Krachuna je to plnější jantarové, sušená hruška a včelí vosk s křídovým závěrem. Gvancino Occhanuri Sapere je velmi tmavé, s vysokou kyselinou, černá třešeň a fialky při umírněném alkoholu. Večeře je u rodinného stolu v Obči: lobio, lilkové závitky s vlašskými ořechy, chačapuri z pece. V Kutaisi zpátky do 22:00.

Den 4: přes průsmyk do Rači#

V 9:00 stoupáme na severovýchod přes Tkibuli a průsmyk Nakerala k Nikorcmindě, katedrále z 11. století známé tesaným kamenem; dvacet minut tam. Ambrolauri, 550 metrů na horním toku Rioni, je o půl hodiny dál. V Rače naprší přes metr za rok a podzimní noci jsou chladné, a proto pozdě sbírané Alexandrouli a Mudžuretuli historicky přestávaly kvasit se zbytkem cukru, při 10,5 až 12 procentech alkoholu. V 70. letech 19. století to bylo víno rodu Kipiani a v sovětských letech se z něj stala Chvančkara. Royal Khvanchkara, založené v roce 2015, s 18 hektary, nerezem, dubem a několika kvevri, je náš klasický pól: Chvančkara, temně rubínová, maliny, samet, a vedle ní suché Alexandrouli. Po obědě deset kilometrů do Chvančkary a Bugeuli, dvou rodinných sklepů, kde kvašení zastavují kvevri po předcích a chladná místnost. Rodinný penzion v Ambrolauri; k večeři račuli lori, uzená šunka, lobiani se slaninou a škmeruli, kuře na česneku a mléce.

Den 5: Barakoni, potom silnice do Tbilisi#

Den na cestě. V 8:30 deset minut na východ do Cesi, kde kostel Barakoni z roku 1753 stojí nad ohybem Rioni s révou na protějším břehu; světlo je nejlepší brzy ráno. Potom zpátky přes průsmyk do Kutaisi, hodina a půl, tam rychlý oběd a na východ po silnici na Tbilisi. Práce na silnici v průsmyku Rikoti stále přidávají čas; počítejte se čtyřmi hodinami z Kutaisi, se zastávkou v Surami, kde stánky u silnice prodávají nazuki, sladký kořeněný chléb rovnou z pece. Tbilisi kolem 17:30: hotel v Sololaki, sprcha, potom sklenka ve Vino Underground, baru, který v roce 2012 otevřeli vinaři pracující s kvevri, Ramaz mezi nimi. Ve 20:00 závěrečná supra s tamadou: sacivi, chinkali, Tviši, polosladké Colikouri z Rioni o kus níž po proudu, a znovu vína celého týdne od Cicky po Chvančkaru, od suchých po sladká, abyste sami slyšeli, ke které se kloníte.

Den 6: Tbilisi#

Pozdní snídaně. Transfery na tbiliské letiště, půl hodiny od Sololaki, jedou podle vašich letů; Austrian Airlines a Georgian Airways létají bez přestupu do Vídně za necelé čtyři hodiny. S volným dopolednem je tu trh na Suchém mostě, sirné lázně v Abanotubani nebo Gruzínské národní muzeum. Vinařství na této trase prodávají u dveří a na zasílání se v každém zeptám; pokud láhve povezete, zabalte je do svetru v odbaveném kufru a s Chvančkarou o 11 procentech a 30 až 50 gramech cukru zacházejte jako s vínem k čurčchele za chladného večera, ne na piknik. Odjíždíte s vědomím, že gruzínské víno není jedna věc: dvě hlíny, dvě školy, dvě poloviny země, a s názorem, která polovina vám seděla víc.

Pro koho je tento zájezd#

Pro lidi, kteří už mají za sebou Kachetii, nebo tuší, že to nejznámější je málokdy celý příběh. Pro jedlíky: západní stůl je lehčí, zelenější a je na něm víc vlašských ořechů než na východním, a sedáme k němu každý den. Pro každého, kdo je zvědavý, co se změní, když vinař vrátí pětinu slupek místo všech, což rozebírám v článku kvevri, karas a amfora, a jak se to srovnává s až šesti měsíci na všech slupkách u Pheasant’s Tears. Tempo je volné; jediný dlouhý den je pátý. Pro obě poloviny Gruzie na jedné cestě, nebo pro vlastní termíny a skupinu, se podívejte na soukromé cesty; na praktické otázky odpovídají časté otázky.

Praktické poznámky#

Přílet do Kutaisi (KUT): Wizz Air bez přestupu z Prahy a z Vídně, asi tři a půl hodiny, sezónně a zhruba třikrát týdně, takže termíny zájezdu jsou nastavené podle letů. Domů letíte z Tbilisi (TBS), nebo vám za cenu nákladů zařídím transfer zpátky do Kutaisi, pokud máte zpáteční letenku. S pasem nebo občanským průkazem EU se do Gruzie vstupuje bez víza. Lari; karty ve městech, hotovost ve vesnicích.

Červen je v Kutaisi teplý a vlhký, necelých třicet stupňů, s odpoledními přeháňkami; v Rače je v noci chladněji. Říjnová skupina zastihne Raču uprostřed sběru a Imeretii týden nebo dva před ním, dny kolem 20 °C, horské noci studené, a po polovině října může brzký sníh zavřít průsmyk Nakerala; v tom případě objíždíme soutěskou Rioni. Zabalte si nepromokavou bundu, boty do mokré trávy a vesnických uliček a něco teplého do sklepů a na račské večery. Chůze je krátká; kostely mají schody.