Silnice z Areni nahoru do Rindu stoupá asi dvanáct kilometrů a nabere bezmála čtyři sta metrů. Necháte za sebou řeku Arpu a stánky u silnice s plastovými lahvemi domácího vína, skály přejdou z červené do šedé a změní se vzduch. Byl první týden října, čas sklizně ve Vajoc Dzoru, vysoko položeném vinařském kraji Arménie, a v 08:30 ukazoval teploměr ve vesnici 6 °C. V poledne bude 24. Ten rozdíl, opakovaný každý den vegetační sezóny, je většina toho, co o víně tady nahoře potřebujete vědět.
Zorik Gharibian čekal u vrat vinařství se dvěma bednami černého Areni u nohou, ne pro mě, pro lis. Podal mi ruku, podíval se na moje boty a řekl, že nejdřív půjdeme do vinice, dokud je světlo ještě studené. Naučil jsem se dělat to, co vinaři ráno řeknou.
Z Milána do vesnice v 1 400 metrech#
Zorik přišel k vínu z arménské diaspory v Itálii, kde v Miláně pracoval v módě. Arménii poprvé navštívil v roce 1998, kolem roku 2000 získal pozemky nad Rindem a následující roky vysazoval Areni Noir z řízků odebraných ze starých keřů. První ročník byl 2010 a vznikl s toskánským konzultantem Albertem Antoninim, který předtím pracoval pro Antinori a Frescobaldi. Zorah dnes obhospodařuje asi patnáct hektarů.
S vínem jsem se seznámil dřív než s člověkem. Před lety mi někdo u stolu v Jerevanu otevřel láhev Karasì a pamatuji si, že mi chutnalo jako Pinot Noir, který vyrostl někde, kde je víc nebe. Není to místo, kam se zastavíte jen tak; vinařství je malé a návštěvy přijímá po domluvě, což je jeden z důvodů, proč sem skupiny vodím sám, místo abych jim jen ukázal na bránu.
Pravokořenné Areni Noir na vrcholu údolí#
Vinice Zorah leží zhruba mezi 1 400 a 1 600 metry na plošině z vápence a vápnitého jílu, kterou prostupuje sopečný kámen. Srážek spadne někde mezi 250 a 400 milimetry ročně, zimy jsou tvrdé, léta suchá a noci, jak jsem řekl, chladné. Réva je především Areni Noir, potom Voskehat, s menšími parcelami Garan Dmaku a vzácné místní bílé odrůdy Chilar.
Vysoké polohy Vajoc Dzoru se běžně popisují jako prosté révokazu, takže mnoho starých keřů tu stojí na vlastních kořenech. Nejvíc je to vidět na parcele starých keřů asi v 1 650 metrech, z níž vzniká Yeraz, nejvzácnější červené víno vinařství. Kmínky jsou tam tlusté a pokroucené a nikdo z živých je nesázel. Zorik mě provedl podél řádku a na jeden z nich položil ruku.
„Tyhle nikdo nesázel pro mě,“ řekl. „Moje práce je nezkazit je.“
Areni má tenkou slupku a zraje pozdě. Sklizeň tu běží od konce září do půlky října a hrozny se sklízejí s asi 13 procenty potenciálního alkoholu a spoustou kyseliny. Není to odrůda, která ve sklepě odpouští těžkou ruku.
Beton, slavonský dub a zakopané karasy#
Sklep je tišší, než čekáte. Kvasí se s přirozenými kvasinkami, v betonu a ve velkých starých sudech ze slavonského dubu. První ročník, 2010, byl pokus napříč nerezem, sudy, betonem a několika amforami; od roku 2012 se postup ustálil. Potom jde víno do karasů.
Karas je arménská hliněná nádoba, příbuzná gruzínského kvevri, a o celé té rodině jsem napsal zvlášť v textu o karasu, kvevri a amfoře. Ty u Zorah nejsou nové. Koupily se ve vesnicích, už tehdy staré, vyčistily a zakopaly po hrdlo do podlahy vinařství. Zakopaná hlína drží teplotu přes den i přes roční období. Také trochu dýchá, což dělá i dub, ale nezanechává vanilku a toast, jaké zanechává nový sud.
„Nechci ve víně cítit sud,“ řekl Zorik a poklepal na okraj karasu. „Chci v něm cítit Rind. Hlína tu byla dřív než kdokoli z nás a své názory si nechává pro sebe.“
Zorah si neříká naturální a netvrdí, že pracuje bez síry. Rámec je klasický: čisté ovoce, řízené kvašení, trpělivost. Minimální jsou zásahy a stará je nádoba. Heslo vinařství zní „Šest tisíc let historie v každé lahvi“ (Six Thousand Years of History in Every Bottle) a to číslo není řečnická figura. Jeskyně Areni-1, asi dvanáct kilometrů níž po silnici, uchovává zbytky vinařství datovaného kolem roku 4100 př. n. l. Pro malé vinařství je to velké heslo, a když jsem stál mezi zakopanými nádobami, připadalo mi méně přitažené za vlasy, než jsem čekal.
Jedna sklenka: Karasì 2019#
Degustovali jsme ve sklepě, dost chladném, abych si nechal kabát.
Otevřeli jsme také Voskì, bílé postavené na Voskehatu, texturní, vonící kdoulí a sušenými bylinkami, a kapku Heritage Chilar, což je ten druh vína, které ochutnáte jednou a pak se na ně pořád ptáte. Yeraz si nechám na jindy; není ho mnoho.
Oběd v Rindu#
Zorikův tým prostřel venku, pod ořešákem, který sypal listí do salátu. Lavaš přišel horký z toniru, hliněné pece v zemi, puchýřkovitý a přeložený. Byl tam talíř bylinek, estragon, šrucha a koriandr, miska macunu, měkký bílý sýr, tolma ve vinných listech a potom vepřový chorovac z uhlíků, což je spojení, které k Areni z karasu dělají jerevanské restaurace a které ve vesnici dávalo dokonalý smysl. Karasì přešlo z degustační sklenky do sklenice bez stopky, aniž by cokoli ztratilo.
Mluvili jsme o řezu, o tom, jak vysoko na svahu Areni ještě dozraje, a o tom, které vesnice mají karasy ještě v zemi. Zorik je na technické podrobnosti štědrý a já si dělal poznámky, dokud nepřišla káva.
Zorah na zájezdu#
Na mém arménském zájezdu přes Areni a Vajoc Dzor přijíždíme do Rindu po jeskyni Areni-1 a Noravanku, takže skupina už stála v 6 000 let starém sklepě, než uvidí ten moderní. Dopoledne je procházka vinicí, sklep a degustace tří nebo čtyř vín; oběd je ve vinařství nebo u rodiny ve vesnici, podle sezóny. Na delší trase Arménií a Gruzií je Zorah karasovou polovinou srovnání, které končí ve sklepě s kvevri v Kachetii, a hosté si všimnou, jak odlišně mohou chutnat dvě sousední hliněné tradice.
Vezměte si pořádné boty. Řádky v 1 600 metrech jsou prudké a já vás po nich provedu, ať máte správnou obuv, nebo ne.
Zpátky dolů do Areni jsem jel pozdě odpoledne s otevřenými okny, kolem stánků, a pro domácí víno jsem nezastavil. Některé dny už je otázka, čím Areni může být, zodpovězená.
