Oggau am Neusiedler See je z Brna dvě a půl hodiny, pokud se okruh kolem Vídně chová slušně, a na posledních dvacet minut se těším nejvíc. Silnice sjíždí z Litavských vrchů, po levé straně se jako zelená stěna zvedá rákosí Neziderského jezera a vesnice západního břehu Burgenlandu se řadí s dlouhými dvory odvrácenými od ulice. Tohle je teplý, plochý, sluncem prosycený kout Rakouska a právě tady vedou Eduard Tscheppe a Stephanie Tscheppe-Eselböck od roku 2007 Gut Oggau.
Byl poslední týden v dubnu. V Rustu, deset minut po silnici, se čápi vrátili na komíny, auto ukazovalo v 11:00 18 °C a brána na Hauptstraße stála otevřená.
Dvůr ze 17. století a dva lidé, kteří ho koupili#
Gut Oggau je starý selský statek s budovami ze 17. století, postavený kolem dvora, jak je u jezerních vesnic zvykem: dům do ulice, hospodářské místnosti vzadu, brána dost široká pro vůz. Uvnitř stojí starý dřevěný kládový lis, který manželé nechali tam, kde ho našli. Eduard vyrostl ve Štýrsku v rodině vinařů, kteří hospodařili konvenčně. Stephanie vyrostla v rodině Eselböcků, jejíž restaurace a hotel Taubenkobel v Schützen am Gebirge leží několik kilometrů odtud; Eveline Eselböck z této rodiny bývá označována za průkopnici naturálního vína v Rakousku. Výchova ve sklepě a výchova v jídelně, na jednom dvoře.
Statek koupili v roce 2007 s asi devíti hektary vinic a od prvního ročníku hospodařili biodynamicky. Dnes je to kolem patnácti hektarů s certifikací Demeter, na vápenci a břidlici Leithabergu v asi 130 metrech, a jádro výsadeb tvoří Frankovka a Zweigeltrebe, v Rakousku Blaufränkisch a Zweigelt, Veltlínské zelené, Ryzlink vlašský a Rulandské bílé.
Vína jsem poznal dřív než místo: láhev Theodory na stole v Brně před lety, kreslená tvář na etiketě a kuchař vedle mě, který se ptal, kdo je zač.
Rodina ve třech generacích#
Nápad, který Gut Oggau proslavil, je dost jednoduchý, aby se dal vyprávět přes stůl u večeře. Místo řady pojmenované po vinicích a odrůdách jsou vína rodina. Prarodiče, Mechthild a Bertholdi, pocházejí z nejstarších keřů a mají největší váhu. Rodiče, Joschuari, Emmeram, Timotheus a Josephine, jsou střední generace. Děti, Atanasius, Theodora a Winifred, pocházejí z nejmladších keřů a jsou nejlehčí. Každé má na etiketě kreslenou tvář a člověk zjistí, že o vínech mluví jako o lidech, dřív než se k tomu rozhodl.
Poprvé jsem byl skeptický, protože jsem nalil dost marketingu, abych si na něj dával pozor. Ale nikdo u mého stolu si nepamatuje „Veltlínské zelené a Ryzlink vlašský z mladých keřů na vápenci“, zatímco Theodoru si pamatují všichni a u třetí sklenky vám řeknou, proč chutná mladší než Timotheus. Je to způsob, jak mluvit o stáří révy a o poloze bez odborného slovníku, a právě odborný slovník lidem obvykle brání se ptát.
Stephanie to řekla prostěji.
„Nepojmenováváme láhve,“ řekla. „Představujeme vám někoho. Když člověka znáte, všimnete si, jak se z roku na rok mění.“
Koně, tráva a vápenec Leithabergu#
K vinicím jsme vyjeli Eduardovým pickupem. Řádky běží mezi vesnicí a svahem Leithabergu a tento břeh je sušší a teplejší než většina střední Evropy: panonský, s asi 2 000 hodinami slunečního svitu ročně a jezerem sotva metr hlubokým, které na podzim posílá nad révu své mlhy. Půdy jsou vápenec s pásy břidlice, a to dává červeným z Leithabergu jejich slanou, vzpřímenou stavbu.
Vinice jsou trvale zatravněné a v některých dělá práci mezi řádky pořád kůň. Když jsme přijeli, jeden právě pracoval, těžký ryzák kráčel řádkem s pluhem za sebou, a Eduard přestal mluvit, dokud řádek nedokončil. Biodynamika tu není certifikát na zdi. Je to celý statek chápaný jako jeden organismus, od hromady kompostu po koňská kopyta.
Sklep, který nic nepřidává#
Zpátky na dvoře je sklep šerý a tichý, místnost plná starých dřevěných sudů. Hrozny se sbírají ručně a kvasí na kvasinkách, které si přinesly z vinice; víno potom leží v sudech, dokud není hotové. Nic se nečiří, nic se nefiltruje a síra se nepřidává v žádné fázi; vína se prodávají jako vína bez přidaných siřičitanů.
Nalévám oba druhy vína a hostům dlužím rovnou řeč o tom, co tato volba stojí. Vína dělaná takto jsou křehká: chtějí chladnou polici, krátkou cestu ze sklepa a trochu trpělivosti ve sklenici a mohou se lišit láhev od láhve. Na oplátku dostanete přímost, která se těžko předstírá, a vína, která se během večeře hýbou, místo aby stála na místě. Co síra dělá a nedělá, rozebírám v textu o siřičitanech. Eduard a Stephanie se rozhodli s otevřenými očima a vína jim dávají za pravdu.
Jedna sklenka: Theodora 2022#
Degustovali jsme u prkenného stolu na dvoře, ve stínu domovní zdi.
Následoval Atanasius, Zweigeltrebe a Frankovka nalité studené: višeň, drcený pepř, lehký tanin, který drhne jazyk. Pak Eduard natočil ze sudu sklenku Bertholdiho, Frankovku ze starých keřů. Tmavý, železo a červený pomeranč, tanin jako jemný smirkový papír a délka, jakou dávají jen staré kořeny.
Liptauer, chléb a candát z jezera#
Pohostinnost je součástí tohoto vinařství, ne dodatečný nápad, a ve dnech, kdy otevírají heuriger, se dvůr zaplní dlouhými stoly. Náš oběd byl prostý: žitný chléb, Liptauer rozzářený paprikou, škvarkové sádlo, nakládané okurky, talíř jelit. Potom candát z jezera, opečený na pánvi, s paprikovou omáčkou a vařenými brambory, a k němu Winifred, rosé z Frankovky a Zweigeltrebe, studené a suché. Rosé k candátovi na tomto břehu funguje z dobrého důvodu: ryba je jemná, omáčka není a víno sedí mezi nimi.
Gut Oggau na zájezdu#
Na mém zájezdu Wachau, Kamptal a Burgenland má jezero vlastní den a západní břeh jeho prostředek. Z Vídně je to hodina; z Rustu a jeho čápů deset minut. Dopoledne tady znamená procházku v řádcích, čtyři nebo pět vín u stolu na dvoře a potom cestu kolem horního konce jezera do Golsu, kde sklep Clause Preisingera dává na stejnou vodu jinou naturální odpověď.
Vinařství otevírá dvůr k degustacím bez objednání od dubna do září ve stanovené všední dny a heuriger běží ve vyhlášených termínech. Každou návštěvu si s Eduardem a Stephanie potvrzuji, než ji slíbím, a na týdny vinobraní mám v záloze druhý sklep. Vezměte si klobouk: na Leithabergu není v červnu moc stínu.
Odjížděl jsem s kartonem v kufru, Theodora a Atanasius, a jel na sever s jezerem ve zpětném zrcátku. U večeře v Brně se ten večer jedna kamarádka zeptala, kdo je ta dívka na etiketě. Vyprávěl jsem jí celou rodinu. Zabralo to většinu láhve.
