Silnice z Randazza na východ vede po severním svahu Etny ve výšce asi 650 metrů, přes Passopisciaro a pak Solicchiatu, dvě osady obce Castiglione di Sicilia, které by cizí člověk pokládal za jednu vesnici. Zídky po obou stranách jsou z černého lávového kamene. První listopadové úterý jsem po ní jel v 8:30 se zapnutým topením, venku bylo 7 °C a nad vinicemi měl vrchol první sníh a tenkou nit páry. To je Sicílie, kterou hosté mých zájezdů do Itálie nečekají: hora, ne pláž.
Sklep Franka Cornelissena je přímo v Solicchiatě, pracovní budova, ne výkladní skříň. Vyšel mi naproti v holínkách; poslední Nerello dorazilo týden předtím a celý dům jím voněl.
Belgičan na severním svahu od roku 2001#
Veřejně známý příběh je krátký. Frank Cornelissen je Belgičan a léta s vínem obchodoval, než nějaké sám udělal. Na Etnu přišel v roce 2001 bez enologického diplomu, skoupil na severním svahu malé parcely starých keřů alberello a téhož podzimu udělal první ročník. Vinařství od té doby vyrostlo na zhruba 24 hektarů: 13 hektarů starých keřových vinic na kaštanových kůlech, 9 převedených do řad, 2 hektary oliv a mezi tím ovocné stromy a zelenina, protože, jak řekl veřejně, vinice nemá být monokultura.
S jeho víny jsem se poprvé setkal v Brně, ne na Sicílii. Přítel jednoho zimního večera otevřel Susucaru rosso a já je zvedl proti lampě, přesvědčený, že ta barva je omyl. Nerello Mascalese je od přírody bledé; toto bylo ještě bledší a vonělo červeným pomerančem a kouřem. Od té doby je nalévám jako víno, které hostům přenastaví představu o sicilském červeném.
Contrade od 600 do 1 000 metrů#
Nejdřív jsme vyjeli nahoru a teprve pak degustovali, což je tady správné pořadí. Jeho parcely jsou rozházené po několika contrade mezi 600 a 1 000 metry, každá na vlastním lávovém proudu; nejvyšší je Barbabecchi, kde roste Nerello pro Magmu. Půda je ripiddu, sypký černý lávový štěrk, a réva je alberello: jediný kmínek, kaštanový kůl, keř letorostů, hustě vysazeno. Mnoho nejstarších keřů na tomto svahu je pravokořenných; révokazu se v sopečném písku takhle vysoko nikdy nedařilo.
Frank šel napřed a mluvil o révě tak, jak člověk mluví o starých přátelích. Postřikům se ze zásady vyhýbá a ve vlídném roce vinice nedostanou nic. V těžkých letech, mezi nimi 2004, 2005, 2013 a 2015, šla na záchranu keřů měď a síra, a řekl to veřejně. Veřejně také řekl, že i biodynamika předepisuje na jeho vkus příliš; metoda se každý rok reviduje a vína jsou toho záznamem.
„Nechci recept,“ řekl a strhl z kůlu žlutý list. „Hora se každý rok mění. Kdybych se s ní přestal měnit, dělal bych něco jiného.“
Žádné dřevo: epoxidové nádrže a terakota ve skále#
Sklep není to, co čeká host zvyklý na Piemont. Není tu žádné dřevo, vůbec žádné, ani sud, ani botte. Víno kvasí a odpočívá v nádržích vyložených epoxidem o objemu až 2 500 litrů a v terakotových nádobách, zevnitř potažených epoxidem, zakopaných po hrdlo do sopečné skály tak, že v úrovni podlahy vidíte jen jejich ústí. V prvních letech byly amfory bez povlaku. Smyslem je, jak tomu rozumím, neutrální nádoba, která nechá mluvit ovoce a lávový proud, bez koření dubu a bez dechu syrové hlíny.
Pokud jste stáli u zakopaných nádob v Oslavii na mém zájezdu za oranžovým vínem do Furlanska a Collia, místnost poznáte a rozdílu si všimnete hned: hliněné břicho v zemi, ale vyložené, což je Cornelissenova vlastní odpověď na otázku kyslíku. Proč jsou ty nádoby sestřenice, a ne dvojčata, píšu v textu kvevri, karas a amfora.
Síra ve sklepě byla v prvních letech nulová; dnes ji vinařství popisuje jako rozhodnutí přijímané víno od vína, ne jako pravidlo. Zeptal jsem se na to bez obalu, jako sommelier, který nalévá naturální i klasická vína, a odpověď byla stejně přímá: stabilní víno, které ukazuje místo, a prostředky plynou z toho. Dobří klasičtí výrobci mi dávají tutéž odpověď z druhé strany.
Jedna sklenka: MunJebel Rosso 2021#
Řada má tři jména. Susucaru, rosso a rosato, jsou vstupní dveře. MunJebel, sicilsky hora, je střed řady: červená, mezi nimi lahvování z jednotlivých contrade, a jedno bianco. Magma z Barbabecchi je grand vin. Degustovali jsme vestoje u ocelového stolu, v místnosti bylo 16 °C.
Susucaru rosato po něm bylo skoro lehké červené, hořký pomeranč a plná ústa soli. MunJebel bianco, Carricante s Grecanicem, Catarrattem a Minnellou ze starých smíšených výsadeb, chutnalo po citronové kůře a mořském vzduchu.
Oběd v Linguaglosse#
U sklepa žádná restaurace není, tak jsme se dvěma lahvemi sjeli dolů do Linguaglossy, čtvrt hodiny na východ. K obědu byla salsiccia al ceppo, místní klobása sekaná na špalku a grilovaná, s hřiby z Etny po dešti z toho týdne, pak těstoviny s pistáciemi z Bronte, pak pecorino a lžíce Frankova olivového oleje Magma na chlebu. MunJebel s klobásou byl kombinací dne: kouř na kouř, kyselina proti tuku a tanin vyčistil talíř. Rosato si vzalo pistáciové těstoviny.
Granita di mandorla, káva, a venku mezitím vysvitlo slunce a z vrcholu stoupala pára do modrého nebe. Bylo 13 °C, což se v 550 metrech v listopadu počítá za sicilskou zimu.
Cornelissen na zájezdu#
O těchto dveřích budu stejně upřímný jako o Gravnerových. Frank Cornelissen přijímá odbornou veřejnost po předchozí domluvě a degustační místnost neprovozuje a já neslibuji návštěvu, kterou jsem si pro svůj zájezd za sopečnými víny Etny nepotvrdil. Co slibuji, je víno: večer na severním svahu stojí MunJebel Rosso vedle Etna Rosso z jediné contrady od klasického vinařství s ocelí a dubem, stejná odrůda, stejný svah, stejný ročník, a stůl se hodinu dohaduje. Benanti na jihovýchodní straně je druhý pól toho sporu a nalévám je se stejnou úctou. Každý duben posadí degustace Contrade dell’Etna oba tábory do jedné místnosti, a to je správný způsob, jak tu debatu vést.
Hosté, kteří se mnou absolvovali zájezd do Piemontu, chápou Nerello nejrychleji. Nebbiolo je naučilo bledou barvu s opravdovým taninem; Nerello Mascalese ze zakopané nádoby na sopce učí tutéž lekci bez dřeva a se solí. Etně říkám jižní sestřenice Langhe a v žádném z těch dvou míst proti tomu dosud nikdo nic nenamítl.
Jel jsem zpátky do Randazza s lahví Susucaru rosso na sedadle spolujezdce a s vrcholem ve zpětném zrcátku. Po nějakých dvaceti letech chodí muž, který říká, že přírodu nikdo nikdy plně nepochopí, pořád nahoru dívat se na horu. To není skromnost. To je metoda.
