Mukhrani leží 45 minut severozápadně od Tbilisi a cesta tam je cesta, kterou každý návštěvník Gruzie absolvuje aspoň jednou: kolem Mcchety, kde se pod kostelem Džvari stéká Aragvi s Mtkvari, a dál na plochou rovinu v 550 metrech, o které průvodce mlčí. To je Kartli, staré srdce země, široká větrná terasa kamenité půdy s předhůřím Kavkazu modrajícím se na severu. Na začátku října už topoly podél zavlažovacích kanálů zežloutly a řady révy byly zpola sklizené.
Pak se objeví palác a není to nic, co byste od Gruzie čekali. Bílé zdi, hranatá věž, vysoká francouzská okna, park starých stromů s rovnou alejí uprostřed. Vozím sem skupiny léta a u brány pořád sleduji jejich tváře. Někdo vždycky řekne, že to vypadá jako na Loiře. Ten někdo má pravdu.
Kníže, který studoval v Bordeaux#
Panství patřilo knížatům Bagration-Mukhraneli od šestnáctého století. Vinařský příběh začíná později, s knížetem Ivanem Mukhranbatonim, který v devatenáctém století odjel do Francie a vystudoval vinařství v Bordeaux a v Champagne. Palác byl navržen v roce 1873 a dokončen v roce 1885, na rozvržení parku přivezli zahradníka z Versailles a první ročník nového sklepa vznikl v roce 1878. Gruzie v té době dělala víno už osm tisíc let; Mukhrani bylo jedním z prvních míst, kde se dělalo po francouzsku, v sudech, pro láhev.
Dvacáté století k tomu místu nebylo laskavé. Za sovětské éry bylo panství znárodněno a v devadesátých letech už palác chátral a vinice byly pryč. Obnova začala v roce 2001, kdy se panství ujali noví investoři, a od let 2002 a 2003 znovu vysadili 102 hektarů a postavili nové vinařství. Samotný palác byl zrestaurován později a dnes je otevřený návštěvníkům. Poprvé jsem sem přijel v letech, kdy byla réva ještě mladá, na půldenním výletu z Tbilisi, který spojoval rodinný sklep s kvevri v Čardachi s touto velmi odlišnou odpovědí na tutéž půdu.
Odrůdy z Kartli, francouzský dub#
Kvůli tomu spojení se sem vracím. Rovina Kartli je kontinentální kraj: horká suchá léta, chladné noci a vítr, který fouká silněji než cokoli v Kachetii. Pro sběrače je vítr obtíž, pro víno dar, protože drží choroby nízko a kyselinu vysoko. Přesně proto sídlila výroba sovětského gruzínského šumivého vína právě v Kartli a zdejší bílé odrůdy, Činuri a Goruli Mcvane, jsou stavěné na svěžest, ne na váhu.
Château Mukhrani pěstuje obě, k nim Rkaciteli a tři modré odrůdy z Kartli: Tavkveri, lehké a dělané na rosé; Saperavi, černý hrozen celé Gruzie; a Šavkapito, „černé réví“, plnější červené, které je mimo tuto oblast vzácné. Mukhrani je největším pěstitelem Šavkapita v zemi. Vedle místních odrůd stojí Chardonnay, Sauvignon blanc, Muškát a Cabernet Sauvignon, vysazené v duchu knížete, který věřil, že Bordeaux má co učit.
Sklep je klasicky evropský. Nerez pro svěží bílá vína a rosé; francouzský dub pro červená a pro dvě vína Réserve Royale, Saperavi a Goruli Mcvane, která nějaký čas zrají v sudu. Žádné kvevri. Síra se používá tak, jak se používá v Bordeaux, odměřeně a bez omluv. Vinař Patrick Honnef, který tu působí od roku 2014, přišel do Mukhrani po deseti letech ve funkci technického ředitele Château d’Aiguilhe v Bordeaux, což vám o gramatice tohoto místa řekne většinu toho, co potřebujete vědět.
Říkám to všechno bez úšklebku, protože tahle vína nalévám stejně rád jako ta jantarová z Čardachi. Kvevri i barrique jsou nádoby na rozhodnutí a rozhodnutím je tady čistota: odrůdové ovoce, čisté linie, dub jako koření. Chcete-li dlouhou verzi toho, jak oba tábory vážím, najdete ji v článku co nalévám, naturální i klasické. Krátká verze zní, že Mukhrani je nejlepší místo v Gruzii, kde ochutnat, co dělají odrůdy z Kartli, když se s nimi zachází jako s hrozny z Bordeaux, a odpověď je zajímavější, než obě strany čekají.
Náš průvodce z vinařského týmu nás provedl sudovou halou, kde bylo asi 14 °C. Poklepal na sud a řekl jedinou věc, kterou jsem si toho dne zapsal slovo od slova.
„Šavkapito byla odrůda, kterou v Kartli uměl každý pojmenovat a téměř nikdo ji nesázel. Dali jsme jí pořádnou vinici a sudovou halu a ukázalo se, že chce dub tak, jako Saperavi chce čas.“
Jedna sklenice: Šavkapito#
Degustovali jsme u dlouhého stolu ve starém sklepě. Goruli Mcvane bylo svěží a bylinné, zelená hruška a posekaná tráva, víno, které bych si vzal k talíři pchali. Rosé z Tavkveri bylo bledé a suché. A pak to, pro které jsem přijel.
Skončili jsme u Réserve Royale Saperavi: tmavé, husté, cedr a černý rybíz, dub výraznější, víno stavěné pro dlouhý stůl a ještě delší večer. Je vlajkovou lodí vinařství z dobrého důvodu, ale Šavkapito je víno, o kterém potom mluvím v minibusu.
Oběd v restauraci Royal Cellar#
Vinařství má vlastní restauraci, Royal Cellar, a oběd v ní je součástí návštěvy. Stůl se plnil po gruzínsku, všechno najednou a od okrajů dovnitř: pchali ze špenátu a červené řepy pojené vlašskými ořechy, badridžani nigvzit, lilek stočený kolem ořechové pasty, košík horkého šotis puri, potom chinkali a, protože byl říjen, čurčchela zavěšená ve šňůrách u dveří.
Goruli Mcvane udělalo s pchali, co jsem čekal, prořízlo ořechy. Rosé z Tavkveri se ukázalo být vínem ke chinkali, dost lehké, aby se nehádalo s vývarem uvnitř knedlíčku. A Šavkapito se potkalo s mcvadi, vepřovým grilovaným nad révovým řezem, jako by se ti dva znali léta. Na této rovině se znali.
Mukhrani na zájezdu#
Na mém zájezdu do Kachetie za kvevri je Mukhrani dnem v Kartli s výjezdem z Tbilisi: dopoledne marani s kvevri v Čardachi, oběd tam, odpoledne tento sklep, obojí vedle sebe, aby nikdo neodjížděl z Gruzie s představou, že země dělá jen jeden druh vína. Tímtéž dnem začíná gruzínská polovina mé trasy Arménie a Gruzie, po týdnu karasů ve Vajoc Dzoru.
Návštěva s palácem, parkem a sklepem trvá asi dvě a půl hodiny, s obědem déle. Procházka parkem vede po rovném štěrku; ve sklepě je chladno v kterémkoli měsíci, takže se hodí bunda. Vinařství přijímá skupiny po domluvě a na září a říjen rezervuji s velkým předstihem, protože stejný nápad má tehdy zřejmě půlka Tbilisi.
Do Tbilisi jsem se vracel se Šavkapitem v kufru pro přítele, který trvá na tom, že gruzínské víno bez kvevri není gruzínské víno. Kníže, který osázel tuto rovinu, odjel do Bordeaux a vrátil se se sudem. Po bezmála 150 letech je ten spor pořád otevřený a chutná velmi dobře.
