Obča leží ve 324 metrech v okrese Baghdati v Imeretii, západní polovině Gruzie, kam se většina vinařských cestovatelů nikdy nedostane. Z Kutaisi jedete čtyřicet minut na jih podél řeky Chanisckali, přes samotné Baghdati, město, kde se narodil Majakovskij, a vzhůru do kraje kukuřičných polí, ořešáků a révy napnuté na drátech mezi nimi. V noci pršelo. V 10:00 byl dvorek ještě mokrý a vzduch měl 17 °C, což na konci října v Imeretii platí za chladno.
Baia Abuladze mě přivítala u branky. Čuri, jak v Imeretii říkají svým kvevri, nebyla pod střechou. Byla v zemi na dvorku, víka jen vykukovala z trávy a na jednom z nich spala kočka. Poslední Colikouri přišlo z vinice před dvěma dny a přepravky stály obrácené dnem vzhůru u zdi, aby uschly.
Tři sourozenci a vesnická značka#
Baia založila Baia’s Wine v roce 2015, krátce po dvacítce, s grantem na podnikání na venkově a s rodinnými vinicemi. Její rodiče jsou tradiční pěstitelé, kteří dělali víno pro domácnost. Ona to udělala jinak v tom, že víno nalahvovala, dala mu etiketu a odvezla ho z vesnice. V roce 2019 ji Forbes zařadil na svůj evropský seznam 30 Under 30, seznam obvykle plný zakladatelů aplikací. Nikdy jsem nezažil, že by o tom začala mluvit sama.
Její sestra Gvanca vystudovala agronomii, na Mosele pak biodynamické vinařství, a dělá červená vína; nesou její vlastní jméno, Gvantsa’s Wine, a pocházejí z téhož sklepa. Bratr Giorgi studuje enologii a je ve vinařství partnerem. Tři sourozenci, jeden dvorek, dvě značky. Práce se vzácnými odrůdami sahá o kousek dál než značka, do roku 2013, kdy začali vracet do půdy imeretské odrůdy, které téměř vymizely.
Cicku-Colikouri jsem poprvé pil v Tbilisi, u cizího stolu, a požádal jsem, abych se mohl podívat na láhev. O rok později jsem stál na těch víkách.
Tři bílé, dvě červené#
Vinice má necelé tři hektary v několika parcelách a obdělává se bez pesticidů a hnojiv. Půdy kolem Obči jsou kamenité hlíny s velkým podílem vápence a klima je vlhké subtropické: chladné deštivé zimy, horká léta, víc srážek než v Kachetii a chladnější noci. Bílé odrůdy si drží kyselinu dlouho, a proto tu sklizeň může běžet až do konce října, týdny poté, co jsou bílé hrozny kolem Telavi pod střechou.
Cicka je páteř: vysoká kyselina, zelené jablko, a na západě odedávna základ šumivého vína. Colikouri je tělo, hruška a žlutá švestka, nejrozšířenější bílá odrůda západu. Krachuna je plnější, lehce voskovitá a maceraci na slupkách snáší dobře. Červené jsou Occhanuri Sapere, velmi tmavé a ostře kyselé, a Aladasturi, bledé a lehké, blíž vychlazenému Beaujolais než čemukoli z Kachetie. Celé vinařství dělá kolem osmi tisíc lahví ročně.
Čuri na dvorku#
Každé víno tu kvasí v čuri zakopaném v zemi, na vlastních kvasinkách. Baia zachází s každou nádobou jako s jedincem a tak o nich i mluví: ta, která kvasí tepleji, ta, které svěřuje dlouhé macerace. Nádobu vysvětluji v článku kvevri, karas a amfora; na tomto dvorku ji vidíte při práci.
Slupky jsou imeretský argument. V Kachetii jde do kvevri s moštem celá hmota slupek, semínek a často i třapin a zůstává tam šest měsíců. Imeretie tradičně vrací pětinu až polovinu slupek, bez třapin, na několik týdnů. Baia začínala na úplně lehkém konci, s pěti až deseti procenty slupek, méně než je vesnická norma. Některé kupáže se během let vydaly opačným směrem a dnes tráví na slupkách asi tři měsíce. Červená se odstopkují, kvasí na slupkách v čuri, pak se stočí a zrají v čistém čuri bez nich. Je tu i pet-nat.
„Každé čuri má svůj charakter,“ řekla a poklepala nohou na víko. „Neděláte jedno víno v šesti nádobách. Děláte šest vín, a pak se rozhodnete.“
Vinařství nezveřejňuje žádný údaj o síře. Vína se dělají a prodávají jako naturální a chutnají čistě, což je pro mě to, na čem záleží.
Jedna sklenice: Cicka-Colikouri#
Ochutnávali jsme vestoje na dvorku, sklenice na obrácené přepravce, Gvanca přicházela a odcházela s pipetou.
Krachuna byla hlubší, meruňka a včelí vosk, opravdové jantarové víno. Překvapením bylo Gvancino Occhanuri Sapere: ve sklenici téměř černé, ve vůni černá třešeň a fialka, a pak víno lehké a kyselé jako rybíz. Málokdy jsem viděl, aby se barva a váha rozcházely tak dokonale.
Stůl v Obči#
Rodina pořádá večeře pro návštěvníky a já k nim vozím skupiny. Stůl stál na dvorku, metr od vík. Imeretská kuchyně je lehčí než kachetská, bylinky a vlašské ořechy spíš než maso nad uhlíky. Bylo tu pchali z řepy a ze špenátu, obojí pojené vlašskými ořechy; badridžani, lilek zavinutý kolem ořechové pasty; talíř svěžího imeretského sýra; mčadi, plochý kukuřičný chléb západu, horký z pánve; pstruh z potoka výš v údolí; a imeruli chačapuri, to prosté, sýr uvnitř a nic navrchu. Baiina matka přinesla chačapuri sama a stála u stolu, dokud si každý z nás nevzal kousek.
Cicka-Colikouri šla k sýru a ke pstruhovi, jako by v tom byl celý její smysl. Occhanuri Sapere šlo k pchali, což jsem nečekal. Jídlo uzavřela čurčchela, vlašské ořechy v zahuštěném moštu, udělaná ten týden, a večer uzavřela malá sklenka čači.
Obča na zájezdu#
Na mém zájezdu do západní Gruzie přes Imeretii a Raču přijíždíme do Obči odpoledne a zůstáváme na večeři; do Kutaisi je to čtyřicet minut zpátky a řidič zná cestu. Návštěvy jsou po předchozí domluvě, přímo nebo přes agenturu, takže si je domluvte předem. Kutaisi má vlastní letiště se sezónními přímými lety z Prahy a z Vídně několikrát týdně, asi tři a půl hodiny: nejsnáze dostupná gruzínská vinařská oblast ze střední Evropy, a stále jedna z nejméně navštěvovaných.
Pokud jste nejdřív absolvovali můj kachetský zájezd za kvevri, Obča odpovídá na otázku, kterou jste si tam museli položit: co se stane s vínem z kvevri, když mu odeberete většinu slupek. Stane se tímhle. Na druhé straně Kutaisi, v Terdžole, odpovídá na tutéž otázku Ramaz Nikoladze jiným podílem, a ty dva sklepy rád zařazuji ve dvou dnech po sobě.
V roce 2025 byla Obča zapsána na gruzínský seznam chráněných apelací. Révě to, mám podezření, nikdo neřekl.
Do Kutaisi jsem se vracel potmě se dvěma lahvemi na sedadle vedle sebe, jednou s Baiiným jménem a druhou se jménem její sestry, a kočka byla, předpokládám, zase na svém víku.
