Dvě naleziště, dvě různá tvrzení#
Hosté přijedou do Gruzie poté, co si přečetli „8 000 let vína“, a o týden později přistanou v Arménii, kde uslyší „6 100 let“ a slova „nejstarší vinařství na světě“. Ptají se mě, co z toho je pravda. Pravdivé je obojí, a nejde o soupeřící čísla. Gruzínské datum pochází z neolitické keramiky z Gadačrili Gora a Šulaveris Gora na Marneulské rovině v Kvemo Kartli, padesát kilometrů jižně od Tbilisi. Arménské datum pochází z jeskyně Areni-1 ve Vajoc Dzoru, kde bylo z podlahy vykopáno úplné zařízení na výrobu vína. Jedno naleziště dokazuje, že víno existovalo; druhé ukazuje, jak se vyrábělo. Na to druhé skupiny vozím a o tom prvním jim vyprávím; tohle říkám u stolu, i s výhradami.
Gadačrili Gora: neolitické nádoby jižně od Tbilisi#
Gadačrili Gora je nízký pahorek v polích, jedna ze skupiny raných zemědělských vesnic, které archeologové řadí ke kultuře Šulaveri-Šomu. Lidé tu žili v kruhových domech z nepálených cihel, pěstovali pšenici a ječmen, chovali dobytek a přibližně od roku 6000 př. n. l. vypalovali velké hliněné nádoby. Pahorek byl poprvé zkoumán v šedesátých a sedmdesátých letech; společný tým Gruzínského národního muzea a Torontské univerzity se sem vrátil v roce 2012 a se zdravým humorem pojmenoval projekt GRAPE.
V listopadu 2017 tým spolu s americkým archeologickým chemikem Patrickem McGovernem zveřejnil výsledky v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Střepy ze dna nádob z Gadačrili Gora i ze sousední Šulaveris Gora nesly kyselinu vinnou vsáklou do hlíny, spolu s kyselinou jablečnou, jantarovou a citronovou. Vrstvy, z nichž pocházely, byly radiokarbonovou metodou datovány přibližně do let 6000 až 5800 př. n. l. Tím se nejstarší chemický důkaz révového vína posunul o šest nebo sedm století hlouběji do minulosti oproti dosavadnímu držiteli prvenství, lokalitě Hadži Firuz Tepe v íránském pohoří Zagros, zhruba 5400 př. n. l.
Je tu jedna podrobnost, kterou mám radši než titulek. Jedna velká nádoba z Chramis Didi Gora, další vesnice téže skupiny, nese plastickou hliněnou výzdobu, která bývá čtena jako hrozny. Nikdo nedokáže prokázat, co tím hrnčíř myslel, ale zemědělec, který si zásobnici zdobí ovocem, vám říká, co do ní dával.
Co kyselina vinná říct může a co ne#
Chemie reziduí je jádrem obou objevů. Kyselina vinná je typická kyselina hroznu. Na Blízkém východě a na Kavkaze ji ve větším množství obsahuje jen málo jiných rostlin, takže kyselina vinná ve střepu ukazuje na hrozny. Sama o sobě dokazuje hrozny, ne víno; nezkvašený mošt by zanechal stejnou stopu. Pomáhají doprovodné kyseliny: kyselina jantarová je vedlejším produktem kvašení a všechny čtyři dohromady vypadají jako to, co po sobě zanechává víno.
Zbytek dodá zdravý rozum. Rozdrcené hrozny za teplého podzimu zkvasí do několika dní, ať si to někdo přeje, nebo ne. Nádoba moštu ponechaná v neolitickém domě by byla do týdne vínem; rozdíl, na němž záleží chemikovi, pro zemědělce téměř neexistuje.
Chemie také neurčí datum. Hlínu radiokarbonovou metodou datovat nelze; data pocházejí z uhlíků, semen a kostí v téže vrstvě, takže číslo je stářím podlahy, na které nádoba stála. Archeologové to ve svých studiích říkají; marketingové texty, které po nich přijdou, to obvykle vypustí.
Areni-1: vinařství doby měděné v jeskyni#
Jeďte z Jerevanu hodinu a čtyřicet minut na jih, pod vesnicí Areni odbočte na silnici k Noravanku a jeskyně se otevře ve skále nedaleko ústí soutěsky. Od roku 2007 její přední komory zkoumal tým vedený Borisem Gasparyanem, Gregorym Areshianem a Ronem Pinhasim. Našli mělkou hliněnou nádrž o průměru asi metr, opatřenou okrajem, kterým odtékala do nádoby zapuštěné do podlahy vedle ní. Kolem stály zásobnice, ležela hroznová semínka, vylisované slupky, suché stonky révy a pohár na pití. Vrstva se datuje přibližně do let 4100 až 4000 př. n. l., do pozdního chalkolitu, doby měděné.
Chemie následovala v roce 2011 v časopise Journal of Archaeological Science. Rezidua z nádrže i z nádoby obsahovala malvidin, barvivo, díky němuž jsou modré hrozny modré a červené víno červené. Malvidin se objevuje i v několika dalších druzích ovoce, mezi nimi v granátovém jablku, takže chemie sama by případ neuzavřela. Uzavřela ho semínka a slupky na podlaze: patřila révě vinné, Vitis vinifera, a není žádný jiný důvod šlapat hrozny v nádrži a svádět mošt do zakopané nádoby.
Areni-1 se liší tím, že je to postup, ne stopa. Můžete stát před nádrží a vidět tu práci: hrozny sešlapané nohama, mošt stékající po spádu do hlíny, nádobu zapečetěnou a ponechanou v chladné jeskyni. Je to tatáž logika jako u karasu zapuštěného do podlahy skladiště na Karmir Bluru o dva a půl tisíce let později a není to daleko od toho, co dnes dělá vesnická rodina v Rindu.
V jeskyni byly také hroby a vinařství leží mezi nimi; badatelé vyslovili domněnku, že víno se tu možná vyrábělo pro pohřební obřady, ne k večeři. Tytéž komory vydaly nejstarší známý kožený střevíc, starý asi 5 500 let, mokasín vycpaný trávou. Na zájezdu sklidí střevíc víc otázek než káď.
Co nám nádoby říct nemohou#
Ani jedno naleziště nám neřekne, kdo vyrobil víno první. Cokoli, co zkvasilo v dřevěném korytě, v měchu nebo v tykvi dřív, než byly vypáleny první nádoby, nezanechalo chemikovi nic k nalezení. Nádoby značí okamžik, kdy začínají důkazy, ne okamžik, kdy začala praxe.
Něco podobného říká i réva. Studie v časopise Science z roku 2023 sekvenovala genomy několika tisíc pěstovaných i divokých rév a dospěla k závěru, že réva byla domestikována dvakrát, přibližně před jedenácti tisíci lety, jednou na jižním Kavkaze a jednou v západní Asii. Pokud to platí, lidé vybírali hrozny tři tisíce let před nádobami z Gadačrili. Osm tisíc let na gruzínských plakátech je spodní hranice, ne datum narození.
Ani jedno naleziště nerozhodne spor, který by moji hosté nejraději viděli rozhodnutý. Obě místa leží asi dvě stě kilometrů od sebe, přes hranici, která tehdy neexistovala, v kraji, kde v lužních lesích dodnes roste divoká réva. Mluvím arménsky, vozím skupiny do obou zemí a roli rozhodčího odmítám: jižní Kavkaz jako celek je místem, kde záznam začíná.
Od neolitické nádoby ke kvevri a karasu#
Linie od těch nádob k fungujícímu sklepu je nejzřetelnější v Gruzii. Kvevri, vejčité, vymazané včelím voskem a zakopané po hrdlo, je tvarem i funkcí potomkem šulaverských nádob. V podlaze marani v klášteře Alaverdi v Kachetii dosud sedí kvevri z jedenáctého století a mniši v nich zase dělají víno. Vesnické rodiny si kvevri udržely přes všechna království i sovětská desetiletí, kdy stát dělal víno v tancích a dvorek v hlíně. V roce 2013 UNESCO zapsalo metodu kvevri na seznam nehmotného kulturního dědictví, což je úřednický způsob, jak říct, že se ta praxe nikdy nepřerušila. Nejbližší fungující sklep s kvevri, který od neolitických pahorků navštěvuji, je sklep Iaga Bitarišviliho v Čardachi v Kartli severozápadně od Tbilisi, kde stará kvevri drží jedinou odrůdu, Činuri.
Arménská linie se přetrhla a teď se spravuje. Urartská pevnost Karmir Blur, dnes uvnitř Jerevanu, uchovávala v sedmém století př. n. l. víno ve skladištích s karasy zapuštěnými po plece do podlahy, mnohé s vyznačeným objemem. Pak sovětské plánování udělalo z Arménie republiku brandy, Araratská rovina připadla hroznům na brandy a karas odešel z vinařství na vesnický dvorek. Vinařství založená po roce 2006 si ho tam šla najít. Zorik Gharibian ze Zorah skoupil karasy od vesnických rodin a zakopal je ve svém vinařství v Rindu, dvacet minut od jeskyně; vinařství Trinity Canyon Vineyards v Aghavnadzoru pojmenovalo svou hlavní řadu 6100 podle stáří vinařství v Areni-1 a řadu Ancestors nechává kvasit v karasech. Nádoby jsou staré, praxe se znovu učí a obě země dělají totéž: čtou ve vlastních nádobách.
Na zájezdu#
Na svém arménském zájezdu vcházíme do Areni-1 na cestě k Noravanku. Od silnice je to kousek pěšky, platí se malý poplatek a odkrytá plocha je blízko vchodu. Přinesu svítilnu a láhev Areni Noir bez dubu ze sklepa pár kilometrů odtud a vypijeme ji venku, se soutěskou před sebou. Nikdo z živých neochutnal chalkolitické víno a já netvrdím nic o tom, jaké bylo. Ale réva je tentýž druh a údolí je totéž údolí.
Gadačrili Gora spíš popisuji, než navštěvuji: pahorek v poli u Marneuli, kde skupina nemá co vidět. Střepy, které nesly kyselinu vinnou, má v péči Gruzínské národní muzeum v Tbilisi a na trase dvou kolébek se v jednom týdnu dostaneme z jeskyně v Areni do toho muzea a večer pak pijeme jantarové Rkaciteli ze zakopaného kvevri v Kachetii. Postavte ty tři vedle sebe, neolitický střep, nádrž z doby měděné a dnešní sklenici, a osm tisíc let přestane být heslem. Stane se z nich pracovní postup, který vesnické rodiny nikdy neodložily a který nová generace ve Vajoc Dzoru zase zvedá. Čím se kvevri liší od karasu, najdete v článku kvevri, karas a amfora.
